TOPlist

SEMINÁRNÍ PRÁCE

Škola: AKADEMICKÉ GYMNÁZIUM, Štěpánská 22, Praha 1
Předmět: Biologie
Téma: Delfíni
Jméno: Michal Pročke

Zde si můžete prohlédnout celý obrázek. Jeho velikost je 47820 B.

Připomínky pište na emailovou adresu davidsteiner (zavináč) seznam.cz

Obsah

  1. Úvod
  2. Obecná charakteristika delfínovitých
    1. Zařazení do systému a původ
    2. Morfologie, anatomie a fyziologie
          Kosterní soustava
          Svalová soustava
          Kožní soustava
          Dýchací soustava
          Trávicí soustava
          Močopohlavní soustava
          Nervová soustava
          Smysly
    3. Přirozené prostředí, ekologie a etologie
          Výskyt
          Potravní vztahy
          Sdružování
          Rozmnožování a rodinné vztahy
          Získávání potravy
          Uvíznutí na mělčině
          Vztah delfínů a člověka
  3. Inteligence delfínů
        Velikost mozku a inteligence
        Dorozumívací schopnosti
  4. Použitá literatura

I. Úvod

Delfíni přitahovali člověka již ve starověku a možná ještě dříve. Kronikáři již ve starověkém Řecku zanechali budoucím generacím množství více či méně senzačních zpráv o delfínech zachraňujících lidi ze ztroskotaných lodí nebo odhánějících žraloky. O úctě, které se tato zvířata již tehdy těšila, svědčí i to, že slavná delfská věštírna byla postavena na místě, kde několik delfínů vyplavalo na břeh a zahynulo. Příběhy o neobvyklých schopnostech kytovců se objevovaly také v průběhu dalších staletí a v ústním podání se jich většina dochovala až do dnešních dnů.

V padesátých letech dvacátého století se ke kytovcům a zvláště pak k delfínům začala obracet pozornost vědců zvláště ve Spojených Státech Amerických. Delfíni začali zajímat vědecké kruhy hlavně ze dvou důvodů: Za prvé to byl téměř dokonalý hydrodynamický tvar delfíního těla, jehož poznání by mohlo vést ke zlepšení technologií konstrukce torpéd, a za druhé to byly pozoruhodné výsledky, kterých delfíni dosáhli v "inteligenčních testech" ve srovnání s jinými savci. Zoologové již dříve upozornili na možnou existenci jakési "delfíní řeči", a tak vyvstala reálná možnost, že by delfíni mohli se svými mimořádnými mentálními schopnostmi zvládnout i řeč lidskou a člověk by se tak mohl poprvé v historii "na úrovni" dorozumět s jiným živočišným druhem. Tato možnost byla tak lákavá, že vznikl zcela nový obor - delfinologie. Vědci v tomto oboru ihned začali pracovat na pokusech o dorozumívání převážně se zástupci druhu delfín skákavý (Tursiops truncatus). I přes mnohá úskalí byly nadšení a optimismus vědců takové, že se někteří nechali zlákat k unáhleným předpovědím, k vyslovování nepotvrzených závěrů a nedůslednosti. Zakrátko se ukázalo, že časové obzory původně předpokládané byly stanoveny příliš krátké a odhady začaly být střízlivější.

V průběhu doby se změnily jak vědecké metody, tak přístup k delfínům. V současné době sice ještě neexistuje na světě žádný delfín, který by plynně hovořil lidskou řečí, ale více než třicet let výzkumu a zvýšeného zájmu přece jen přineslo viditelné výsledky: lidé dnes chápou delfíny jako tvory člověku víceméně rovnocenné a projevují snahu o sblížení. Delfíni jsou dnes využíváni jako zdroj pozitivní motivace při učení mentálně či fyzicky postižených osob, stejně jako jsou k tomuto účelu již dlouho využíváni například koně.

Přestože výzkum delfíních mentálních schopností doposud nepřinesl žádné výrazné výsledky, domnívám se, že nebude na škodu, když se v této práci neomezím pouze na popis morfologie, anatomie a fyziologie delfínů, ale také se zmíním o tomto bezesporu zajímavém vědeckém problému.

Obsah

II. Obecná charakteristika delfínovitých

1) Zařazení do systému a původ

Delfín skákavý (Tursiops truncatus) je živočich náležející do kmene strunatců (Chordata), podkmene obratlovců (Vertebrata), nadtřídy čelistnatců (Gnathostomata), třídy savců (Mammalia), podtřídy živorodých (Theria), nadřádu placentálů (Placentalia), řádu kytovců (Cetacea), podřádu ozubených kytovců (Odontoceti), nadčeledi Delphinoidea, čeledi delfínovitých (Delphinidae). Tato čeleď zahrnuje devatenáct rodů (např. Tursiops, Delphinus, Stenella, Lagenorhinchus, Lipotes aj.).

První kytovci se objevili v eocénu, asi před 50 miliony let, a osídlili moře v době, kdy celá souš byla pokryta džunglí. Pozůstatky nejstaršího předka kytovců byly nalezeny na pákistánské hranici v předhůří Himaláje. Byl pojmenován Protocetus a zkoumání jeho pozůstatků ukázalo, že šlo o živočicha spíše podobného dnešním ploutvonožcům, ale ještě se zadními končetinami. Tato skupina vymřela patrně v miocénu, asi před 15 miliony let, kdy se objevil rod Squalodon představující první ozubené kytovce (ozubené velryby, jejichž potomky jsou i delfíni). Zkameněliny objevené v Itálii a v údolí Rýna umožnily utvořit si o něm přibližnou představu. Jeho končetiny byly proměněny ploutve, nozdry se přemístily na temeno hlavy a asi tři metry dlouhé tělo získalo vřetenovitý tvar. Potravou a stavbou těla se nejvíce podobal dnešním blízkým příbuzným pravých delfínů, kosatkám. Zda byl rod Squalodon skutečně přímým předkem dnešní čeledi delfínovitých, není doposud jasně prokázáno.

Obsah

2) Morfologie, anatomie a fyziologie

Tělo delfína je v základních rysech stavěno podobně jako tělo ostatních savců, život ve vodním prostředí však delfínímu tělu přináší několik zásadních změn, které vznikly za účelem lepšího přizpůsobení. Jedná se hlavně o hydrodynamický vřetenovitý tvar těla, který zajišťuje maximální efektivnost pohybu v mořské vodě.

Obsah

Kosterní soustava

Kostra delfína se v nejzákladnějších rysech podobá kostře suchozemských savců, vzhledem k nutnému přizpůsobení vodnímu prostředí však doznává několika zásadních změn. Lebka má dlouhé horní a spodní čelisti, které jsou protaženy dopředu. Tím vzniká rostrum, u delfína skákavého zřetelně vystupující z hlavy. Spodní čelist je poněkud delší a její výběžek je protažen vpředu až před čelist horní. Touto částí delfín vede první úder, například když útočí na žraloka. Čelní kosti leží za dýchacím otvorem a čelistními kostmi a zesilují přední část lebky na tloušťku téměř 4 cm. K lebce se připojují mohutné svaly, takže krk zvířete je zesílen do té míry, že jej nelze morfologicky odlišit od ostatního trupu a přispívá tak k dokonalému hydrodynamickému tvaru celého těla.

Přední končetiny delfínů jsou přetvářeny v hrudní ploutve, posazené hodně vpředu, téměř pod hlavou. V těchto ploutvích jsou všechny kosti, které tvoří oporu lidské paže: kosti prstů, zápěstní kosti, předloketní kosti a kost pažní. Prstů je pět, kosti jednotlivých prstů jsou pevně a nepohyblivě uzavřeny uvnitř ploutve. Kloubní spojení umožňují jen velmi malou vzájemnou pohyblivost kostí. Pouze kulovitý kloub, kterým se kostra přední končetiny pojí k lopatce, má značně velkou pohyblivost. Proto všechny pohyby (rotace, abdukce, addukce) vykonává ploutev jako jediný celek. Jediným zbytkem kostry zadních končetin a pánve jsou dvě malé zakrslé kosti ležící blízko pohlavních orgánů.

Osu těla tvoří navzájem skloubené obratle a systém hlavních pohybových svalů. Páteř (počínající u lebky a končící až ve vykrojení ocasní ploutve) se skládá ze 64 obratlů: 7 krčních, 13 hrudních, 17 bederních a 27 ocasních. Obratle křížové se nevyskytují.

Obsah

Svalová soustava

V hlavové části těla jsou nejmohutnější svaly čelistní, které jsou výjimečně silné. Spodní čelist (mandibula) je na obou stranách dutá, takže silný snopec svalů začíná hluboko v čelisti, vystupuje z ní v její nejvzdálenější části a upíná se k vlastní lebce. Temporální sval, jeden ze svalů způsobujících zavírání čelistí, je neobyčejně silný a dobře vyvinutý.

Mezi nejdůležitější svaly na těle delfína patří velmi malé, jemné a dobře diferencované svaly pojící se k dýchací soustavě a sloužící k vydávání hlasu. Početné malé svaly se nalézají také přímo v okolí dýchacího otvoru. Tyto svaly slouží k otevírání dýchacího otvoru (uzavírání je pasivní) a otevírání a uzavírání vodotěsné nosní přepážky. Mnohé z drobných svalů se pojí hlavně k tukovým a jiným tkáním, které leží před dýchacím otvorem.

Přímo pod dýchacím otvorem se nalézají vzduchové váčky. K těm je připojen neobyčejně složitý systém svalů, který je obklopuje prakticky ve všech směrech kolem dokola. Toto zařízení příležitostně slouží k vydávání zvuků pod vodou. Vzduchové váčky jsou používány také při vydávání zvuků na vzduchu prostřednictvím dýchacího otvoru. Pod nosní přepážkou v nosohltanu je svalový svěrač (sphincter), který obepíná horní konce hrtanových chrupavek, a tak zajišťuje kontinuitu dýchacích cest při průchodu zadní částí ústní dutiny (oropharynx). Hrtan je opatřen nespočetnými malými svaly, které slouží k vydávání zvuků pod vodou a k řízení dýchání.

Hrudní ploutev je ovládána svaly hrudního končetinového pásma. Tyto svaly umožňují přesné a jemné postavení ploutví, které řídí směr plavání.

Svaly trupu probíhající od hlavy podél hřbetu a břicha jsou velmi silné a umožňují obloukovité prohýbání těla a pohyby hlavou při zvláštním vertikálně vlnivém způsobu plavání. Vlastní "pohonné" svaly jsou ve čtyřech pruzích, oddělených obratli a jejich výběžky. Každý pruh svalů končí šlachami, které dále sledují směr svalového pruhu a dosahují ocasní ploutve v mohutných snopcích. Čtyři svalové pruhy jsou rozděleny tak, že jeden pár je nahoře a jeden dole. Na každé straně těla se pak jeden svalový pruh upíná do horní a spodní části pravého a levého křídla ocasní ploutve. Šlachy, jimiž jsou svaly ukončeny, mají asi 1,5 - 2 cm v průměru, jsou neobyčejně silné a přenášejí tah velmi silných svalů trupu na samotnou ocasní ploutev. Střídavým tahem horních a dolních pruhů svalů uvádí delfín ocasní ploutev do pohybu nahoru a dolů. Při tom prohýbá obloukovitě trup, takže se pohybuje ve vodě zvláštním vertikálně vlnivým pohybem charakteristickým pro kytovce. Řízení každého ze čtyř svalových pruhů je na sobě nezávislé, aby byl umožněn jakýkoli náklon ocasní ploutve nebo jakékoli prohnutí trupu.

Obsah

Kožní soustava

Celý povrch těla delfínů pokrývá velmi hladká kůže, která má dokonale hydrodynamický tvar a spočívá na tukové vrstvě. Kůže má dvě základní funkce: chránit před působením vodních parazitů a vyrovnávat turbulence vodního proudu.

Kůže delfína skákavého má šedobéžové zbarvení, nahoře je tmavší a zespodu světlá, což se uplatňuje jako ochranné zbarvení. Hřbet je shora jasně osvětlen, zatímco břišní strana trupu je zastíněna, takže při pohledu z boku nepůsobí ve vodě nijak kontrastně.

Pokožka (epidermis) je hladká a elastická a nelze na ní nalézt naprosto žádné mořské organismy - řasy, vilejše, ani jiné živočichy, které nacházíme na zařízeních, která v moři zbudoval člověk. Toto je možné díky tomu, že svrchní vrstvy kůže se neustále odlupují a zároveň se kožní tkáň doplňuje, čímž se zbavuje nežádoucích organismů.

Kůže není na dotek pouze hladká, ale je jakoby z gumy. Tato pružnost je dána spletí kolagenních vláken a množstvím kanálků ve škáře (dermis). Tato poddajná vrstva kůže v kombinaci s tukovou vrstvou tlumí již v začátku turbulenci ve vodě a pomáhá zachovávat malý odpor těla při pohybu ve vodě. Toto pasívní tlumení turbulencí je ještě doplněno aktivní složkou, kterou představují svaly uložené v tukové vrstvě, které jsou velmi jemně inervovány a mohou aktivně vyrovnávat turbulentní proudění, které při pohybu ve vodě vzniká.

Další zajímavou vlastností kůže je její schopnost samovolně se uzavřít, jakmile je kdekoli porušena. Například v případě propíchnutí kůže jehlou podkožní tuk okamžitě vnikne do vzniklého otvoru a zacpe jej tak, že téměř nedojde ke krvácení. Dorůstající kůže poté tukovou zátku postupně vytlačí a rána se zcela uzavře.

Obsah

Dýchací soustava

Delfíni, stejně jako ostatní savci, dýchají vzduch. Vstupní a výstupní cestou pro dýchací soustavu je v prvé řadě dýchací otvor na vrcholu hlavy. Dýchací otvor je umístěn na hlavě zvířete těsně před čelní krajinou. Před dýchacím otvorem se pak nalézá velký kulovitý útvar, tzv. "meloun", který leží nad horní čelistí a obsahuje spleť kolagenních vláken naplněnou tukem a olejovitou látkou. Tak je skutečné čelo zvířete "pohřbeno" za a pod dýchacím otvorem a je značně daleko za zevně patrným "čelem".

Dýchací otvor je obdobou nosu, jenomže je posunut více nad a před čelo a otevírá se směrem nahoru. V ústí dýchacího otvoru je jakýsi "jazyk" a přední pysk, jejichž činnost může zvíře kontrolovat vůlí. Uvnitř dýchacího otvoru, pod prvními dvěma vzduchovými váčky, jsou dvě vnitřní záklopky (pysky), které řídí otevírání vzduchového otvoru, který se při nádechu široce rozevírá.

Chce-li zvíře vydávat zvuk na vzduchu, může vyhnat vzduch dýchacím otvorem mezi "jazykem" a vnějším pyskem, čímž způsobí zvuk. Druhá možnost je ta, že delfín uvolní"jazyk" i vnější pysk a ke zvuku využívá vnitřních záklopek. Takto vyluzuje jednak silný vábivý zvuk, jednak mlaskavé zvuky. Vzduchové dutiny - váčky - a záklopky se zřejmě také uplatňují při některých pískavých zvucích.

Při nádechu a výdechu jsou všechny tyto systémy, jež leží nad kostěnou přepážkou rozdělující dýchací cesty, široce rozevřeny. Nosohltanový svěrač zůstává během nádechu přimknut k hrtanu. Hrtan je otevřen a jedny z hrtanových chrupavek (cartilagines arytaenoidae) jsou od sebe široce vzdáleny, takže vzduch může přímo proudit z hrtanu do průdušnice (trachea). Zmíněné chrupavky hrtanu mohou uzavřít dýchací cesty a tak oddělit průdušnici od horních částí dýchacích cest. Hrtan může také být zcela vysunut z nosohltanu činností krčních svalů připojených na jazykovou kost. Tyto svaly mohou hrtan natolik stáhnout dolů, že je možno vypudit do ústní dutiny vodu z horních částí průdušek a z průdušnice. Normálně je hrtan spojen s nosohltanem, aby bylo umožněno dýchání a vydávání zvuků.

Hrtanové chrupavky jsou značně velké, s dlouhými styčnými hranami, které se setkávají uprostřed dýchacích cest. Je možné, že třením těchto hran chrupavek vznikají charakteristické "skřípavé zvuky" ("creaking-door sound) a zvuky podobné lidskému hlasu.

Průdušnice (trachea) je široká a dlouhá jen asi pět centimetrů. Pak se rozděluje na tři nebo i čtyři velké průdušky (bronchy). Ty se dále větví na průdušinky (bronchioly). Dýchací cesty jsou od průdušnice až po průdušinky vyztuženy chrupavčitými kroužky. Plicní sklípky (alveoli) jsou ve srovnání se sklípky v plicích člověka velmi velké, viditelné i pouhým okem. Jejich průměr kolísá od 1 do 3 mm. Celý tento systém je přizpůsoben pro velmi rychlý nádech a výdech. Aktivní část vlastního dýchání trvá asi 0,3 vteřiny a během této krátké doby je z dýchacích orgánů vydechnuto a v zápětí opět nadechnuto 5 až 10 litrů vzduchu.

Vzduch prochází celým dýchacím systémem v aktivní fázi dýchání neobyčejně bouřlivě, což dovoluje úplné promísení plynů i v hluboko položených plicních sklípcích.

Přestávky mezi jednotlivými vdechy trvají většinou přibližně 20 sekund, což je doba dostatečně dlouhá k výměně plynů v alveolech.

Obsah

Trávicí soustava

Delfíni jsou masožravci. Živí se rybami, hlavonožci i krevetami. Jejich dlouhé čelisti s ostrými zuby slouží spíše k ulovení ryby, k přidržení a trhání kořisti, než ke žvýkání a rozmělňování potravy. Zuby se během života nevyměňují, zůstávají tytéž po celý život, tvar zubů je kónický. Delfíni jsou homodontní (stejnozubí) živočichové, tzn. Všechny zuby jsou téměř stejné, bez ohledu na to, na kterém místě čelisti vyrůstají.

Tvar a rozmístění zubů se liší u různých druhů v závislosti na přijímané potravě. Rybožraví delfíni (ichtyofágové), mezi něž patří i delfín skákavý, mají velmi mnoho zubů (mezi 80 a 150). Zuby mají špičku zahnutou dozadu, takže se mohou zakousnout do kluzké kořisti - takoví jsou například sledi, které tyto druhy loví - a nepustit ji. Delfíni živící se převážně měkkýši (teutofágové), jako například kulohlavci, mají čelist kulatou a zuby poměrně řídké. Ty jim umožňují zadržet kořist v ústní dutině, ale už ji nerozdrtí. Delfíni nemají žádné zuby, které by byly určeny k rozmělňování potravy, tedy zuby obdobné např. stoličkám.

Pozorujeme-li, jakým způsobem delfíni loví a polykají kořist, zjistíme, že delfín uchopí rybu napříč těla svými zuby a pak ji posunuje jazykem tak dlouho, až je podélná osa ryby rovnoběžná s podélnou osou delfínova těla. Pak čelisti sklapnou a ryba, zmáčknutá do válcovitého tvaru, putuje podél hrtanu do jícnu. V průběhu tohoto děje je z povrchu těla ulovené ryby vymačkávána krčními svěracími svaly voda, takže delfín nemusí slanou mořskou vodu polykat.

Vodu získávají delfíni z tělesných tekutin sežraných ryb a metabolickými procesy při trávení tkání těchto ryb.

Dále za jícnem jsou v trávicím traktu delfínů čtyři rozšířené části, které upomínají na přežvýkavce. Svalovina prvního rozšíření trávicí trubice, stejně jako svalovina jícnu, je na povrchu podélná a přechází spirálně nebo kruhově do vrstev vnitřních. Funkcí této přední části trávicí trubice je podržet potravu tak dlouho, dokud není téměř zcela natrávena. Potrava ovšem není znovu vyvrhována zpět do tlamy a znovu zpracovávána zuby tak, jako to činí přežvýkavci. Delfín zcela stráví všechny části rybího těla s výjimkou kostí.

V tlamě, ještě pod hrtanem, je velmi silný svalový svěrač. Právě tímto svěračem se odstraňuje z povrchu ulovené ryby voda. Ryba pak projde hltanem, potom jícnem a odtud přechází do "žaludku" číslo 1, kde se potrava hromadí. Je to v podstatě velký pytlovitý útvar s bílými a hladkými stěnami.

Na přechodu z prvního žaludku do žaludku číslo 2 je trávicí trakt zúžen. Toto zúžení je ovšem roztažitelné. Není zde totiž žádný svalový svěrač. Složky potravy, které delfíni občas vyvrhují do vody (kosti), mohou být vyvrženy až z tohoto druhého žaludku. Druhý žaludek je pozoruhodný tím, že zevně je téměř kulovitý a na dotyk se zdá jakoby naplněný měkkou pružnou tkání. Vnitřní strana stěny tohoto žaludku je pokryta lištami a žlábky, pod nimiž je umístěna svalovina tohoto žaludku.

Žaludek číslo 3 má čistě hladkou stěnu s prohlubeninami a malými šedými skvrnkami, obyčejně na bělavém pozadí. Mezi žaludky číslo 3 a 4 se nalézá krátký, asi 65 mm dlouhý zúžený úsek, jehož vnitřní průměr je asi 1 cm. Tento úsek trávicí trubice má velmi dobře vytvořený kruhový svalový plášť, který má svěrací funkci. Tato malá část celé trávicí soustavy je analogická vrátníku (pyloru) člověka.

Pro žaludek číslo 4 je typické, že bývá naplněn žlutou žlučí a že charakteristicky zapáchá po výkalech. Odpovídá lidskému dvanáctníku. Tam, kde do stěny žaludku číslo 4 ústí zúžení, jež odděluje třetí a čtvrtý žaludek, lze postihnout červenavě zbarvený prstenec obkružující toto ústí a čtyři paprskovitě se rozbíhající červenavé linie, které se zanořují do žaludeční stěny. Tento čtvrtý žaludek se pak dále zužuje v typické tenké střevo, ale u jeho východu není žádný skutečný svalový svěrač. Vývody slinivky břišní (pankreas) a žlučníku ústí do žaludku číslo 4.

Od poslední rozšířené části trávicí trubice, tedy od žaludku číslo 4, až po řitní otvor (anus) tvoří trávicí trubici poměrně tenké roztažitelné střevo se stěnami, jejichž svalová tkáň je obdobná jako u ostatních savců. V zadní části se střevo poněkud rozšiřuje. Slepé střevo a apendix chybějí. Pobřišnice, která poutá střevo k tělní stěně, nevytváří žádné složité kapsovité závěsy. Celé střevo je v dutině břišní zavěšeno jednoduše v závěsu pobřišnice, splývajícím se hřbetní strany tělní dutiny. Výše popsané čtyři žaludky jsou upevněny na bránici, která je asi dvě stopy dlouhá.

Střevo končí malým konečníkem se slabým a tenkým svalovým pláštěm a velmi malým řitním otvorem. U samice ústí řitní otvor do kloaky, u samce se řiť otvírá přímo navenek podélným otvorem.

Výkaly jsou buď tekuté, nebo podobné dlouhým vláknům, někdy plavou na hladině, jindy klesají ke dnu.

Celý zažívací trakt obráží skutečnost, že delfíni nemusejí udržovat vzpřímenou polohu těla v gravitačním poli. Jinými slovy řečeno, zvíře se vznáší ve vodě a celý vývoj a růst trávicího systému slouží pouze ke shromažďování, zadržování, transportování a trávení potravy, a nikoli k ochraně proti rušivým vlivům gravitace. Nezbytný důsledek prudkých pohybů žaludku při každém rychlém nádechu a výdechu je to, že tři horní žaludky jsou připoutány k bránici silnou tkání, uloženou uvnitř nástěnné a útrobní pobřišnice.

Čtyřdílný žaludek je velmi bohatě zásobován krví a obzvláště k žaludku číslo 2 vedou dosti velké tepny.

Většina požité potravy se rozmělňuje v žaludcích číslo 1 a 2. V žaludku číslo 1 se potrava změkčuje, v žaludku číslo 2 se rozpadá na malé části a vylučují se zde i trávicí šťávy.

Obsah

Močopohlavní soustava

Ledviny jsou neobyčejně velké a rozdělené na mnoho samostatných laloků. Mají schopnost vylučovat značné množství soli, kterou delfíni přijímají z moře. Moč vylučují delfíni přímo do mořské vody.

U samic zabírají největší část kloaky pohlavní orgány, a jen velmi malou část zaujímá řitní otvor a močová trubice. Klitoris je asi 2 cm dlouhý a nalézá se u poševního otvoru. Pochva (vagina) je přibližně 5 cm hluboká a děloha do ní ústí jen jedním krčkem. Teprve uvnitř krčku se děloha dělí na pravý a levý roh.

Ačkoliv má samice delfína dvourohou dělohu, nosí jen jedno mládě. Štěrbinovitá pochva leží uvnitř kapkovité spodní části vnějšího kloakálního otvoru, která odpovídá po celé délce zploštělému penisu samců. Penis má trojúhelníkovitý průřez. Mládě se dostává na svět obvykle ocasem napřed a je rozeno do vody. Samec může penis kontrolovat vůlí, erekce nastává ve velmi krátkém časovém úseku.

Vnější pohlavní orgány jsou určeny k velmi rychlému spojení obou pohlaví během plavání pod vodou. Samci mají, zvláště v zajetí, poměrně dlouhou říji a jsou přitom velmi lační lásky a vytrvalí, obzvláště jsou-li umístěni v teplé vodě (kolem 28 stupňů Celsia).

Březost trvá 10 až 12 měsíců. Mláďata se rodí ve vodě a matka je vynese k hladině, aby jim umožnila prvé vdechnutí. Mládě setrvává u matky 18 měsíců až 4 roky. Při kojení (laktaci) mládě vyvolá šťouchnutím nebo stiskem bradavky reflexní vystříknutí mléka. Mláďata musejí být kojena takto "na dálku", protože nemají vyvinuté rty a nemohou mateřské mléko nasávat. Mléčné žlázy jsou uloženy po stranách pohlavního otvoru, kojení probíhá ve vodě. Ještě dříve, než je samicí mládě odstaveno, začíná přijímat pevnou potravu, včetně malých ryb.

Obsah

Nervová soustava

Mozek dospělého osm stop (přibližně 240 cm) dlouhého delfína Tursiops truncatus váží okolo 1700 gramů, což je asi o 350 gramů více, než je váha mozku dospělého muže šest stop (přibližně 180 cm) vysokého. Hustota nervových buněk v mozku delfína je přitom podobná jako v mozku člověka, z hlediska složitosti jsou také oba na podobné úrovni. V mozkové kůře delfínů je dokonce více rýh, brázd a závitů než v kůře lidského mozku. Z toho lze jasně usuzovat, že mozek delfína by mohl být schopen vykonávat srovnatelně náročnou činnost jako mozek lidský.

Mozková kůra je diferencována, stejně jako u lidského mozku, na šest vrstev. Thalamus má stejný počet jak vnějších (extrinsických) tak i vnitřních (intrinsických) jader, k nimž se ještě pojí jedno nebo dvě jádra další. Jinými slovy řečeno, jsou zde všechna tzv. asociační jádra thalamu. Z toho plyne, že delfín má patrně v mozkové kůře tytéž asociační oblasti jako člověk. Takto detailně však struktura mozkových center dosud objasněna nebyla.

Mozková motorická centra se nalézají v místech, kde je u člověka supraorbitální část mozkové kůry. Jsou tedy dosti daleko vpředu a vespod mozku, nikoli na vrcholu mozku, jako je tomu u člověka.

Tvarem připomíná mozek delfína "dvě boxerské rukavice položené těsně vedle sebe") Celkově je mozek delfína kulatější než mozek člověka. Spánkové (temporální) laloky jsou velké, týlní (okcipitální) laloky naopak malé. Chceme-li nazvat tu část mozku, která leží mezi temporálním lalokem a motorickými centry, temenním lalokem ("lobus parietalis"), pak tedy tento temenní lalok je tak velký jako náš temenní (parietální) a čelní (frontální) lalok dohromady. Mozeček (cerebellum) je rovněž velmi velký.

Obsah

Smysly

Pozoruhodným rysem ozubených kytovců (Odontoceti) na rozdíl od kosticovců (Mysticeti) a člověka je to, že jim zcela chybí čichový bulbus (bulbus olfactorius). Znamená to tedy, že Odontoceti nemají vyvinutý čich.

Naopak velmi dobře mají delfíni vyvinutý chuťový smysl. Podle chuti mořské vody jsou dokonce schopni vyhledávat potravu, k tomuto účelu slouží jakési "ochutnávací manévry", tj. pohyby, kterými si delfíni nahánějí do tlamy mořskou vodu, kterou poté ochutnávají. Receptory chuti se nalézají v papilách jazyka. Papily na přední hraně jazyka jsou velmi velké, vystupují dva až tři milimetry nad okolní úroveň a mají přibližně stejný průměr. Delfín může svůj jazyk přiložit až těsně k zubům, i když má čelisti jen málo pootevřené, mořská voda jazyk obtéká a zvíře ji tak může ochutnávat a zachycovat stopu jiného jedince svého druhu nebo stopu po potravě. Na zadní části jazyka jsou nápadné jamky a kromě toho zde lze nalézt několik hrazených papil (papillae circumvallatae). Všeobecně se dá říci, že svalovina jazyka v jeho zadní části je velmi silná. Přední část jazyka, asi jedna třetina jeho délky, je slabá a ohebná. Vzadu v ústní dutině je ústní svalový svěrač, který při polykání vytlačuje z povrchu ulovené ryby slanou vodu. Díváme-li se do otevřených úst živého delfína, je tento svalový svěrač vidět při dně ústní dutiny těsně za jazykem. Na sliznici nad tímto svěračem lze vidět opět malé jamky.

Zrak delfínů je opravdu pozoruhodný. Vidí stejně dobře ve vodě jako na vzduchu. Rohovka (cornea) má zvláštní tvar, který udílí oku schopnost extrémní akomodace. Duhovka (iris) má zvláštní clonu, která způsobuje, že se v oku při jasném světle ukazuje štěrbina tvaru U. Rohovka nad touto U-štěrbinou je jinak tvarovaná než uprostřed. Tato štěrbina je užívána k vidění na vzduchu. Ve vodě se vzhledem k menší intenzitě světla clona duhovky rozevře. Také tvar čočky se mění podle prostředí.

Oči jsou umístěny po stranách hlavy a oční bulva je téměř kulovitá. Tvoří ji velmi tuhá tkáň. Očnice (orbita) je ohraničena kostí jen v horní části. Zadní část očního lůžka je představována horní větví spodní čelisti. Spodní část očnice tvoří podélný pruh pevné tkáně upínající se k lebce. Oko samo má uzavíratelná víčka, hnědavou duhovku (iris) a bílou bělimu (sclera). Posvítíme-li zvířeti v noci do očí, můžeme vidět stejný efekt jako u kočky, tj. žlutavě zelenavé světélkování oka. Duhovka má malou hnědou clonu, která se při jasném světle uzavírá a ponechává pro vstup světla jen úzkou štěrbinu tvaru U. Rohovka (cornea) je složitý útvar, který obsahuje značné procento vody. Oční bulva je dosti veliká a má asi 5 cm v průměru.

Tvrdé chrupavčité struktury v zadní části oční bulvy dovolují zvířeti vytočit oko ven a hledět vzhůru, vpřed i dolů. Při klidové pozici hledí oko poněkud do strany a dolů.

Čočka je kulovitá, o průměru asi 1 cm, a leží bezprostředně za duhovkou. Kulovitá oční bulva je kryta chrupavčitou tkání po celém povrchu s výjimkou oblasti, kde se stýká duhovka s rohovkou. Stahem svalů ležících ve volném okraji chrupavčitého obalu se může rohovka více vyklenout, a naopak, když stah povolí, rohovka se zploští. Na vzduchu se svaly volného okraje chrupavčitého obalu stahují, ve vodě pak zase uvolňují, aby se upravilo zaostření oka v jiném prostředí.

Sluch mají delfíni velmi dobrý, zejména pod vodou. Rozsah vnímaných zvuků kolísá asi od 400 cyklů za sekundu až po 200 kilocyklů za sekundu. Vnější sluchový otvor je velmi malý a je uložen za okem. Vypadá jako malá jamka a úzká dutinka v kůži, která tvoří zevní zvukovod vedoucí k ušnímu bubínku. Zvukovod má jen velmi malý průměr a obvykle bývá dokonce ucpaný. Nemá totiž jinou funkci než vyrovnat tlak vody. Zvukové vlny jsou k bubínku přenášeny z vody přímo svalovinu těla. Bubínek je dosti velký. Uvnitř sluchového orgánu se nalézá Eustachova trubice, která vyrovnává tlak oproti dutinám dýchací soustavy.

Hlemýžď (cochlea) je pozoruhodný tím, že ke každé smyslové buňce vede jedno samostatné nervové vlákno, na rozdíl např. od člověka, u nějž na každé nervové vlákno připadá několik smyslových buněk. Hlemýžď je zhruba stejně velký jako u člověka, akustický nerv je však mnohem silnější, asi 6 mm v průměru, a obsahuje silná nervová vlákna mající vysokou vodivou schopnost. Hlemýžď je umístěn ve zvláštním kostěném útvaru, sluchových výdutích (bullae osseae), který je do jisté míry od lebky oddělen. Sluchová výduť má s lebkou pohyblivé spojení a poutá se k ní několik svalů, takže je umožněn rotační pohyb vzhledem k lebce. Delfín tak může sluchové výdutě uvádět do pohybu, který je částí pohybu kruhového, tedy jakési kolébání vpřed a vzad. Účelem tohoto uspořádání je schopnost vyhledat co nejpříhodnější postavení sluchové výdutě pro stereofonické slyšení odražených zvuků, které zvíře vysílá, když používá svůj echolokátor.

Principem echolokace je vysílání zvuků o frekvenci od 250 Hz do 280 kHz a následné přijímání zvuků odražených. Tímto způsobem dokáže delfín velmi přesně lokalizovat jakýkoli předmět, např. při pohybu v kalné vodě nebo ve tmě, kdy nemůže používat zrak. Zvuky o nízké frekvenci vysílá z čelního hrbolku; umožňují mu lokalizovat velmi vzdálené předměty. Zvuky o vysoké frekvenci vysílá protaženou tlamou a jejich prostřednictvím rozeznává blízké předměty. Ozvěnu odeslaných zvuků je schopna přijmout zvláštní tuková tkáň u spodní čelisti, odkud zvuk putuje do sluchové výdutě (bulla tympanica). Mozek zvuky analyzuje a poskytuje delfínovi akustický obraz předmětu. Tak objeví hejna ryb i na vzdálenost několika set metrů.

V kůži jsou umístěny citlivé tlakové a vibrační receptory, které zjišťují kolísání v proudění vody kolem těla a umožňují předejít vzniku turbulencí.

Obsah

3) Přirozené prostředí, ekologie a etologie

Delfín skákavý se vyskytuje ve dvou ekotypech - formě pobřežní a oceánské. Tyto dvě skupiny se liší především velikostí (pobřežní forma je o něco větší), barvou (pobřežní forma je světlejší), složením potravy a některými návyky, např. při lovu (viz dále).

Obsah

Výskyt

Delfíni zabydlili všechna moře a oceány a dokonce i některé velké řeky(Amazonka, Indus, Orinoko, Jang-c´-ťiang a jiné). Někteří se však vykytují jen na velice omezeném prostoru. To je případ rodu Cephalorhynchus, jehož čtyři druhy obývají pobřežní moře jižní polokoule. Jiné druhy delfínů jsou rozšířeny podstatně více.

Výskyt delfínů ovlivňuje několik faktorů: teplota vody, její hloubka, slanost, charakter mořského dna i možnost nalézt potravu.

Různé druhy delfínů se přizpůsobily různému životnímu prostředí. Některé z původně mořských druhů žijí jen v ústích řek a ve vodních tocích (orcela tuponosá, delfín brazilský). Některé druhy (např. rod Cephalorhynchus) se zdržují výhradně při pobřeží a zástupce rodu Stenella zase nalezneme jen na volném moři.

Kytovci se hodně pohybují; patří k nejpohyblivějším zvířatům na Zemi. I když v pravém slova smyslu nemigrují, přece některé druhy mění stanoviště podle ročních období. Teplota vzduchu totiž ovlivňuje i teplotu vody, což vede ke změnám ve výskytu potravy. Některé druhy sledují migrace své kořisti. Kulohlavci se v létě přibližují k New Foundlandu a v zimě se vracejí na širé moře do vod zahřívaných Golfským proudem. Delfín brazilský využívá období letních dešťů a proniká do zatopených rovin a pralesů; v suchém období raději zůstává v ramenech řek spojených s mořem, aby neuvízl na mělčině.

Některá zvířata jsou schopna za potravou putovat na skutečně velké vzdálenosti. Většina delfínů pluje průměrně rychlostí 20 km za hodinu, delfín skákavý může krátkodobě dosáhnout rychlosti až 44 km za hodinu.

Obsah

Potravní vztahy

Delfíni jsou draví savci na vyšším článku potravního řetězce. To znamená, že mají jen málo přirozených predátorů. Potravou delfínů jsou hlavně ryby a měkkýši. Malé druhy, například rod Stenella, ale i některé velké druhy se mohou stát kořistí větších mořských dravců - zejména kosatek a žraloků.

Delfíni jsou draví savci na vyšším článku potravního řetězce. To znamená, že mají jen málo přirozených predátorů. Potravou delfínů jsou hlavně ryby a měkkýši. Malé druhy, například rod Stenella, ale i některé velké druhy se mohou stát kořistí větších mořských dravců - zejména kosatek a žraloků.

Obsah

Sdružování

Delfíni žijí a pohybují se ve skupinách. Ti, kteří žijí na volném moři, vytvářejí početná společenství, delfíni při pobřeží dávají přednost rodinným skupinám asi po patnácti jedincích.

Složení skupiny se bez ohledu na její velikost obvykle téměř nemění. Tvoří ji buď kojící matky a mladí delfíni do věku čtyř až osmi let - podle druhu -, anebo zvířata dospívající, k nimž se často připojují dospělí samci. Stáda delfínů se pohybují v teritoriu koordinovaně, přičemž samice jsou vždy uprostřed, aby byly chráněné.

Na volném moři není vzácností potkat stádo delfínů až o několika stech, výjimečně i tisíci kusech.

Hlavním důvodem takového sdružování delfínů může být lov, ale samozřejmě i vzájemná podpora a pomoc, umožňující lépe čelit nepřátelům. Malé druhy delfínů, jako je delfín pobřežní, v noci žijí a loví ve skupinách, ale přes den tvoří jakési "nadskupiny" až o několika tisících zvířat, aby se mohly lépe chránit proti žralokům a kosatkám.

Přesnou rozlohu delfíních teritorií není snadné stanovit. Skupina delfínů pobřežních v Tichém oceánu může obývat území o průměru přes 400 km. Na druhé straně malá skupina delfínů může obývat i území o rozloze pouhé 2 km2. V menších skupinách se často projevuje určitá hierarchie. U některých druhů, například u kulohlavců, je soudržnost skupina tak pevná, že když vedoucí zvíře uvázne na mělčině, ostatní je následují.

Obsah

Rozmnožování a rodinné vztahy

V době námluv se hierarchie ve skupině delfínů ještě upevní. Skupiny se někdy spojují, aby usnadnily setkání mezi jednotlivými zvířaty. Samci se přibližují ke skupinám samic a ti nejsilnější se snaží udělat dojem na ty nejmladší. Delfíni jsou polygamní, ale nemají systém harémů. S jednou samicí se často během téže sezóny spáří i několik samců. U velkých delfínů samci pohlavně dospívají asi v 10 letech, ale páří se často až ve věku okolo 15 let.

Období námluv trvá i několik týdnů. Během něj samci předvádějí neuvěřitelné množství akrobatických kousků. Samice v produktivním věku se k nim přiblíží a vytvářejí se páry. Delfíni se velice rádi mazlí, a tak se třou o hrudní ploutve partnera. Samotná kopulace netrvá déle než 15 až 20 sekund a odehrává se pod vodou.

Březost se u delfínů liší podle druhu a trvá 10 až 12 měsíců. Mládě při narození měří 70 až 110 cm. Při porodu obvykle pomáhá matce další samice ze skupiny. Obě mládě zdvihnou a jemně je postrčí k hladině, aby se poprvé nadechlo. Druhá samice mládě hlídá tehdy, když se matka vydá na lov.

Mláďata se velice rychle stávají členy sociálních struktur skupiny. Z tohoto hlediska byla zkoumána dvousetčlenná skupina delfínů skákavých v Shark Bay (jihozápadní pobřeží Austrálie). Čtyřiadvacet zvířat žilo ve dvojicích matka-mládě. Od čtyř měsíců věku se mláďata vzdalovala od matky i na více než 20 metrů a hrála si s dalšími členy skupiny.

Některá zvířata však žijí osaměle. Jsou to vždy dospělí jedinci - nevíme, zda byli ze skupiny vyhnáni, nebo zda si tento způsob života zvolili sami. Mnoho osaměle žijících delfínů připlouvá ke břehům, aby si hrálo s dětmi. Důvody tohoto jednání neznáme.

Obsah

Získávání potravy

Delfíni získávají potravu lovem a každý druh má vlastní techniku. Pobřežní delfíni, kteří žijí v malých skupinách, loví individuálně. Útočí na osamělou kořist, přičemž se často přiblíží blízko k pobřeží a pohybují se ve vodách hlubokých nanejvýš dva metry. Jejich potrava je mnohem pestřejší než u pelagicky žijících delfínů.

Velcí delfíni skákaví, kteří žijí na volném moři ve skupinách až o několika stech jedinců, se vydávají za potravou většinou brzy ráno a pozdě odpoledne.

Při lovu se stádo rozdělí do několika menších skupin, které se rozptýlí po velké ploše, ale jsou v neustálém kontaktu. Díky systému echolokace delfíni rychle zjistí, kde jsou hejna tresek, makrel, sleďů nebo korušek. Jakmile se jim podaří některé hejno zjistit a lokalizovat, přiblíží se k němu a "nadháněči" je obklíčí. Ryby uvězní v hradbě svých těl a ty se v panice přitisknou k sobě, čímž lovcům úlohu ještě usnadní.

Nejsilnější delfíni útočí na kořist jako první, po stranách zůstávají "hlídky", které dbají, aby se rybí hejno nerozprchlo. Delfíni chytají ryby jednu po druhé tak, že se na ně vrhnou a zakousnou se do nich ostrými zuby, aby jim ryby nevyklouzly.

Někdy se k lovu spojují různé druhy delfínů a dokonce i dravých ryb. Lze pozorovat delfíny pobřežní ve společnosti delfínů dlouholebých a tuňáků.

Delfíni se navzájem spojují hlavně proto, aby se lépe bránili proti případným nepřátelům.

Všichni delfínovití jsou masožraví a chytají ryby, hlavonožce a korýše. Polykají je bez žvýkání. Je těžké odhadnout, kolik potravy spotřebuje volně žijící delfín. Pro delfíny chované v zajetí platí, že samec vážící asi 230 kg spotřebuje za den 8 až 10 kg ryb. Březí samice jich spotřebuje až 15 kg.

Delfíni získávají potravu lovem a každý druh má vlastní techniku. Pobřežní delfíni, kteří žijí v malých skupinách, loví individuálně. Útočí na osamělou kořist, přičemž se často přiblíží blízko k pobřeží a pohybují se ve vodách hlubokých nanejvýš dva metry. Jejich potrava je mnohem pestřejší než u pelagicky žijících delfínů.

Velcí delfíni skákaví, kteří žijí na volném moři ve skupinách až o několika stech jedinců, se vydávají za potravou většinou brzy ráno a pozdě odpoledne.

Při lovu se stádo rozdělí do několika menších skupin, které se rozptýlí po velké ploše, ale jsou v neustálém kontaktu. Díky systému echolokace delfíni rychle zjistí, kde jsou hejna tresek, makrel, sleďů nebo korušek. Jakmile se jim podaří některé hejno zjistit a lokalizovat, přiblíží se k němu a "nadháněči" je obklíčí. Ryby uvězní v hradbě svých těl a ty se v panice přitisknou k sobě, čímž lovcům úlohu ještě usnadní.

Nejsilnější delfíni útočí na kořist jako první, po stranách zůstávají "hlídky", které dbají, aby se rybí hejno nerozprchlo. Delfíni chytají ryby jednu po druhé tak, že se na ně vrhnou a zakousnou se do nich ostrými zuby, aby jim ryby nevyklouzly.

Někdy se k lovu spojují různé druhy delfínů a dokonce i dravých ryb. Lze pozorovat delfíny pobřežní ve společnosti delfínů dlouholebých a tuňáků.

Delfíni se navzájem spojují hlavně proto, aby se lépe bránili proti případným nepřátelům.

Všichni delfínovití jsou masožraví a chytají ryby, hlavonožce a korýše. Polykají je bez žvýkání. Je těžké odhadnout, kolik potravy spotřebuje volně žijící delfín. Pro delfíny chované v zajetí platí, že samec vážící asi 230 kg spotřebuje za den 8 až 10 kg ryb. Březí samice jich spotřebuje až 15 kg.

Obsah

Uvíznutí na mělčině

Uvíznutí na mělčině a jeho příčiny jsou doposud neobjasněným problémem. Mnoho zvířat nalezených na břehu bezpochyby zahynulo v moři a proudy zanesly jejich mrtvá těla na břeh. U kytovců je určení data smrti mimořádně obtížné, neboť některé tkáně mohou zůstat ve vodě nedotčené rozkladem i několik dní, jiné se naopak rozkládají okamžitě a během velmi krátké doby (např. mozek).

Hromadná uvíznutí, která se mohou týkat i několika desítek zvířat, jsou relativně častá zejména u některých druhů. Příkladem mohou být kulohlavci, u nichž je sociální cit silně vyvinut a vztahy ve skupině jsou zvlášť těsné. Když se stane, že dominantní zvíře z nějakého důvodu uvízne na mělčině či na pobřeží, budou je ostatní s velkou pravděpodobností následovat.

Některá uvíznutí mohou být vysvětlena parazitární nákazou. V Kalifornii odborníci pitvali 43 delfínů, kteří uvízli na mělčinách. U 91% zjistili poškození mozku způsobené parazitem Nasitrema. Tento parazit napadá mozek a vnitřní ucho. Zvířata, která takto onemocní, vykazují abnormální chování: nemohou se otáčet ani se nedokáží vyhýbat překážkám.

Příčinou uhynutí delfínů se mohou stát též jedy obsažené v některých mikroorganismech, např. brevetoxin, který se do těla delfínů dostává sežráním kontaminovaných ryb.

Obsah

Vztah delfínů a člověka

Úcta. Ve starověku byli delfíni často pokládáni za posvátné tvory za reinkarnaci lidského ducha. Z této doby se dochovalo množství příběhů, v nichž delfíni vystupují jako tvorové s téměř lidskou inteligencí. Těmto příběhům se dá jen stěží důvěřovat, nicméně vypovídají o tom, jaké úctě se tehdy delfíni těšili.

Ohrožení. Později si však lidé vytvořili vůči delfínům množství předsudků. Rybáři jim vyčítají, že ničí sítě a zahánějí ryby. Z tohoto důvodu rybáři často obklíčili a pobili celá hejna delfínů. Delfíni jsou také loveni, zvláště pro jejich maso a tukovou tkáň.

Mnoho delfínů uvízne v rybářských sítích, které zvířata včas nezpozorují. Oficiální rybolov už byl silně zredukován, ale náhodná uvíznutí delfínů v rybářských sítích jsou stále velmi častá. Delfíni se chytí mezi nevody, obrovské sítě pro lov tuňáků, kteří je doprovázejí. V roce 1986 takto zahynulo 125 000 delfínů.

Pokles stavů místních populací mohou vyvolat ještě jiné faktory. Například malá populace u břehů Floridy byla ohrožena intenzivním odchytem pro potřeby delfinárií.

Přežití delfínů ohrožuje také pokračující znečištění oceánů. Toxické látky pocházející z produktů chemického průmyslu se dostávají do těl ryb a hromadí se ve tkáních delfínů, kteří se jimi živí. Důsledkem jsou hormonální problémy, které delfínům často brání v rozmnožování.

Od roku 1980 přijalo mezinárodní společenství řadu opatření, jejichž cílem je zajistit přežití a budoucnost delfínů navzdory těmto rizikům. Tato opatření se bohužel týkají pouze států, které podepsaly Washingtonskou konvenci. Japonsko a řada dalších zemí to odmítla. Kontrola je obtížná, a tak pokračují masakry delfínů v Jižní Americe, v Japonsku, v Evropě a na mnoha ostrovech.

Zájem. Od roku 1913 jsou delfíni chováni v zajetí v oceanáriích. Zde byli nejprve podrobováni běžné drezůře, tak jak ji známe například z cirkusů. Neobvyklá chápavost a učenlivost delfínů však brzy vyvolala zvýšený zájem o tyto živočichy, a to nejen ze strany cvičitelů, ale i ze strany vědců. Od roku 1913 se do zajetí po celém světě dostalo více než 3000 delfínů, mezi nimiž výrazně převládá delfín skákavý. V roce 1985 navštívilo podmořské parky na 100 miliónů návštěvníků, kteří chtěli vidět především delfíny.

Výzkum. Neustále pokračují početné výzkumy týkající se biologie, fyziologie, patologie a etologie delfínů. Prostředky ke studiu delfínů v jejich přirozeném prostředí však již tak početné nejsou. Námořní, letecké i pozemní hlídky sledují složení skupin delfínů, satelity se zaměřují na různé druhy zejména ve vodách Tichého oceánu.

Biologové z Brisbane a Sydney otevřeli v listopadu 1989 poblíž Morettonova ostrova středisko, v němž delfínům dávají čerstvě ulovené ryby, aby je zvykli na blízkost lidí. Od ledna 1995 skupina 25 delfínů k sobě nechává přiblížit výzkumníky, k nimž má důvěru. Díky tomu jsou výzkumy komunikace delfínů v plném proudu.

Také delfíni žijící v zajetí slouží k mnoha bádáním. Od roku 1961 se v Sea Life Parku na Havajských ostrovech prováděly výzkumy chování delfínů. Hlavní pozornost se zde dnes soustřeďuje na "jazyk" delfínů a systém jejich echolokace. V několika oceanáriích dnes vědci studují inteligenci delfínů a genetikové zkoumají jejich chromozomy, aby lépe porozuměli vývoji kytovců.

Důkazy o neobvyklé inteligenci delfínů a možná existence vnitrodruhové "delfíní" řeči vedly k dohadům, zda by delfíni byli schopni zvládnout též komunikaci s člověkem. Byly vypracovány specializované postupy a umělé, maximálně jednoduché dorozumívací prostředky (např. tzv. Body language - jazyk, uskutečňovaný pomocí pohybů a poloh částí těla, které může vykonávat člověk i delfín), které by mohly vyústit v navázání kontaktu "na vyšší úrovni". Tyto výzkumy jsou však zatím v počátcích a na výsledky si zřejmě budeme muset ještě počkat.

Přátelství. Delfíni se nejčastěji přátelí s dětmi. V 70. letech se v Shark Bay v Austrálii usadilo asi dvacet delfínů, kteří se nechají se od návštěvníků i hladit. Delfíni mohou kdykoli připlout a odplout, ale člověka, který jim nabídne sledě, jejich oblíbenou potravu, okamžitě obklopí. Někteří dokonce nabídnou na oplátku rybu, kterou sami ulovili.

Spolupráce. Na mělčinách Arguin v Mauretánii a v Santa Catarině v Brazílii místní rybáři spolupracují s divokými delfíny (rody Tursiops, Stenella, Delphinus). Delfíni nahánějí rybářům ryby do sítí a dostávají za to podíl na kořisti. Prospěch ze spolupráce mají obě strany.

Využívání. Obdivuhodná snadnost, s níž se delfíni učí, přivedla člověka na myšlenku využít jejich schopností. Dobře vycvičení delfíni pomáhají například při práci na podmořských stavbách. Delfín skákavý, jenž je daleko rychlejší než potápěči, nosí zprávy mezi loděmi na hladině a dělníky na dně nebo dokáže na hřbetě vynést člověka, který potřebuje rychlou pomoc.

Poloochočené delfíny cvičí americká armáda. Cvičitelé je učí klást miny, zjišťovat podmořské stavby a vykonávat práci vojenských potápěčů.

Obsah

III. Inteligence delfínů

O delfínech se často říká, že jsou nejinteligentnějšími živočichy na Zemi. Nakolik je toto tvrzení pravdivé se pokusím objasnit v této části. Fakta zde uvedená lze stěží považovat za kompletní a vyčerpávající dané téma, nicméně mohla by alespoň částečně přiblížit tuto bezesporu zajímavou problematiku.

1) Velikost mozku a inteligence

Většina vědců se v současné době domnívá, že inteligence a mentální schopnosti živočichů závisí hlavně na velikosti (přesněji hmotnosti) mozku.

Tabulka 1: Absolutní váhy mozku vybraných savců

ŽIVOČICH

VÁHA MOZKU V GRAMECH

Myš

0,4

Krysa (potkan)

1,6

Morče

4,8

Králík

9,3

Kočka

31,0

Pes

65,0

Opice (makak)

88,5

Šimpanz, tur domácí

350,0

Člověk

1450,0

Delfín skákavý

1700,0

Slon

6075,0

Velryba myšok

7200,0

Vorvaň

9200,0

Američtí specialisté v oboru chování zvířat používají u delfínů QE, čili koeficient encefalizace, který se vypočítá jako podíl objemu mozku a povrchu těla.

Tabulka 2: Koeficient encefalizace vybraných savců

ŽIVOČICH

QE

Myš domácí

Méně než 1

Sladkovodní delfín

1,5

Šimpanz

2,5

Delfín skákavý

5,6

Člověk

7,4

Podle tohoto kritéria se zdá, že čím je delfín větší, tím má větší i QE (malí sladkovodní delfíni mají QE kolem 1,5, velký delfín skákavý může dosáhnout QE až 5,6). Zda toto skutečně platí, není dosud prokázáno.

Někdy, ne však tak často, bývá jako kritérium používán poměr hmotnosti mozku a délky těla, případně podíl hmotnosti mozku zvířete a hmotnosti mozku člověka (viz tab. 3).

Tabulka 3: Živočichové s největšími známými mozky a jejich srovnání

ŽIVOČICH

QE

Myš domácí

Méně než 1

Sladkovodní delfín

1,5

Šimpanz

2,5

Delfín skákavý

5,6

Člověk

7,4

Obsah

2) Dorozumívací schopnosti

Život ve skupině předpokládá značné dorozumívací schopnosti. Delfíni používají při vzájemné komunikaci tři frekvenční rozsahy včetně pro člověka neslyšitelných ultrazvuků. Jejich slovník je tedy poměrně složitý. Samci hvízdají nebo zpívají, aby v době námluv přilákali samice nebo aby upozornili skupinu na blížící se nebezpečí. Matky po narození mláděte hvízdají celé dny, aby si mládě zvyklo na jejich hlas. O neobvyklé dorozumívací schopnosti kytovců svědčí i následující autentický příběh.

Ke skupině rybářských lodí připlavala skupina kosatek a znemožňovala jim rybolov tím, že kosatky trhaly sítě a vyžíraly z nich ulovené ryby. Rybáři, aby se velryb zbavili, přivolali na pomoc skupinu velrybářských člunů. První velrybářský člun vystřelil harpunu a jednu z kosatek zasáhl a usmrtil. Vzápětí se celé hejno kosatek rozptýlilo a vzdálilo se od velrybářských člunů, nadále však velryby obtěžovaly rybářské čluny, v jejichž blízkosti nebyla žádná velrybářská loď.

Tento příběh se nezdá nijak neobvyklý, dokud si neuvědomíme dvě závažné skutečnosti. Za prvé, že velrybářské a rybářské čluny si byly navzájem velice podobné, lišily se pouze tím, že velrybářské čluny měly na přídi harpunu. Jinak byly oba typy lodí naprosto shodné, jak tvarem trupu, tak i tvarem nástavby. Dalším důležitým faktem je, že reakce kosatek nemohla být pouhým projevem pudu sebezáchovy, protože krátce poté, co harpuna usmrtila první a jedinou kosatku, začaly prchat všechny kosatky, včetně těch, které byly vzdáleny několik set metrů a nemohly tudíž ani vidět, co se stalo, ani cítit krev ve vodě či něco podobného. Prakticky to tedy znamená, že zraněná velryba nebo některá z okolních velryb musela okamžitě předat zprávu, která obsahovala následující údaje: co se stalo (zranění a smrt velryby), původ nebezpečí (ostrý předmět, jeho tvar), popis lodi, která toto nebezpečí způsobuje (natolik přesný, že umožňuje rozlišit oba typy lodí!). Alespoň takto se vědci domnívají, že předávaná zpráva musela znít. Pokud je tato hypotéza správná, musel by jazyk kytovců být neobyčejně bohatý.

Proniknout do tajů jazyka delfínů bude zřejmě značně obtížné. Delfíni totiž, jak již bylo řečeno, komunikují pomocí pískání, které se často pohybuje ve sféře člověku neslyšitelné. Doposud nevíme, jakým způsobem je jazyk delfínů utvářen a zda je založen na principu slov a hlásek. V této oblasti čeká vědce ještě značné množství práce.

Obsah

IV. Použitá literatura

Cousteau, J.Y.: Velryba. Mladá fronta. Praha.1977 (The Whale. Doubleday & Comp., Inc. New York.1972)

Gottlieb, S.: Animals in the Service of the Military.

LeVasseur, K.W.: Dolphin Mental Abilities Paper. http://www.cdi.org/adm/Transcripts/510/

Lilly, J.C.: Člověk a delfín. Mladá fronta. Praha.1968 (Man and Dolphin. Pyramid Publications, Inc.1964)

Norris, K.S.: Dolphins in Crisis. National Geographic Magazine, 9/1992, str. 2-36

Papáček a kol.: Zoologie. Scientia. Praha.1994

Obsah
Domácí stránka